závan hudby nebo snu,
něco, co by umožnilo téměř cítit,
něco, co by zabránilo myslet"
Maraca
Gabriela Vermelho / zpěv, kvinton
Robert Prokop / sampler, didgeridoo
Adrian Ševeček / bicí
Peter Fillak / kytary, oud
Zimbova
Gabriela Vermelho / zpěv, kvinton
Peter Fillak / kytary
Sasha Kunert / tuba
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
Poslední album Maracy ´The body is too slow for me´ s indickým zpěvákem a kytaristou Amitem Chatterjee (J.Zawinul, Santana, Sting) na texty perského básníka Rúmího a Gabriely Vermelho vyšlo v říjnu 2006 u vydavatelství Indies.
Tato deska působí asi nějak takhle: Uklízíte v místech, ve kterých jste už dlouho neuklízeli. Vypadá to na nudnou záležitost a rádi byste to měli co nejdříve za sebou. Jenže najednou, když už jste tak nějak smířeni s tím, že zabijete odpoledne, objevíte v nepořádku něco, co jste tam příliš neočekávali. A každá nečekaná radost se vždy násobí, vkládá se do ní totiž to překvapení. Tak nějak se třeba dá objevit CD Maraca, které má kvalitu, jakou byste na takových místech jenom těžko hledali. Třebaže si Indies Records drží laťku stabilně v určité výšce, ne vždy musí být všechny jejich vydané desky dvakrát zajímavé. Vedle vyrovnaně kvalitních umělců, za něž můžeme považovat například Psí Vojáky, Vladimíra Václavka nebo Ivu Bittovou, kteří jsou často schopni naplňovat naše dobrá očekávání, najdeme u Indies i onu "alternativu pro alternativu". Mám na mysli nahrávky skupin či jednotlivců, které se zásadně nepodbízí, ale u kterých zároveň není ani žádný velký důvod je poslouchat. O to příjemnějším objevem je proto seskupení Maraca, o kterém, těžko říct proč, slyším poprvé až prostřednictvím této nahrávky vložené do přenosného přehrávače. Z dálky je to taková červená koule na tmavě červeném pozadí a jmenuje se "The Body Is Too Slow for Me". A z blízka je to hodně podobné. Po prozkoumání graficky příjemných stránek www.maraca.cz se dozvídám, že Maraca už existují přes šest let, vydali tři plnohodnotná alba - jedno epomnymní, druhé jménem "Longe" a nakonec to aktuální - a jejich domácím městem je Zlín. Co je zajímavé, je kostra desky "Longe", která stojí na textech portugalského básníka Fernanda Pessoy. Zajímavé je to proto, že i nové album má své hlavní téma a navíc koncipované v podobném duchu. Pět jazyků v textech sice svádí k hodu do přecpaného koše jménem "worldmusic", ale pokud se vám stejně jako mně z většiny takové hudby ježí chlupy na těle, tak nemějte strach - s touto škatulkou bychom tady měli být opatrní. Maracu je opravdu těžko někam zařadit, každá píseň je jiná, ale deska přesto drží pohromadě jakousi zvláštní atmosférou. Motiv příběhu je docela podrobně odhalen v bookletu. Nahrávka byla inspirována poezií perského básníka Rúmího ze třináctého století. Jeho verše jsou písňovými texty hned ve čtyřech skladbách alba. Většinu dalších pak napsala vokalistka, violistka a bůhví co ještě Gabriela Vermelho. Nenásilně upravena je zde třeba i "Salome" Karla Kryla. "The Body Is Too Slow for Me" je v českém prostředí opravdu originální deskou. Trocha současnosti, trocha středověku a trocha něčeho tajemného a těžko popsatelného. Kytara, housle, vokály, viola, saxofon, flétny, bicí, baskytara, didgeridoo i sampler. To vše zabaleno v lehké psychedelii ala Pink Floyd. Na živo by to nemuselo být vůbec špatné.
Slunce nezakrývá smrt v Krvavých baladách
Kapel, které pracují s odkazem národních písní, přibývá. Záleží ovšem na přístupu k tradičnímu materiálu. Hudebníci jej mohou rozsvítit nebo se v jejich rukách stane jakousi hlušinou.
Společná deska skupiny Maraca a hudebního projektu Zimbova, nazvaná Krvavé balady, rozhodně lidovou muziku rozsvítila. Byť vyzařuje světlo krvavě temné.
Písně, vybrané z okruhu 200 méně známých moravských a slovenských balad, jsou plné životních havárií i mordů, z nichž nejdrsněji působí vražda osmi novorozenců v písni Vyše Nových Zámků. Nakonec i z nevinného názvu skladby Už slunéčko vyplyne tragická smrt nevěsty.
Karamboly se v písních stávají hlavně dívkám a ženám. Logicky zde tedy zpívají Marta Vávrová a Gabriela Vermelho, zatímco muži (s výjimkou hráčky na anglický roh Kristy Hallové) obstarali doprovod.
Zhostili se jej úsporně a nápaditě, bez přehnaného zdůrazňování melodií. Nevznikla ani juchavá či plačtivá hudební masa, což by byl očekávaný postup, ale velmi vzdušná muzika, plná stylových příchutí.
Hudební aranžmá písní, které je ryze současné a přesto citlivé k originálům, vyrůstá spíše z křehkých opakovaných figur i z volných meziher (Vyše Nových Zámků). Skladbu I tam dolu doprovází jen lehké chvění kytarových strun a brukot basy, občas zabzučí housle. Melancholie či smutek vyvěrá z prchavých střípků tónů.
Jako podpora ženským hlasům, zpívajícím bez afektu či dramatických gest, to úplně stačí. Vše spojuje pokora a vnímavost k dávným melodiím, z nichž některé pocházejí až z 16. století.
A tak se píseň Išlo dievča pre vodu může jazzrockově rozhoupat, pod skladou Keď sem šel pre zelený les smí bublat nervní funkový rytmus, aniž by nahrávka působila jako samoúčelný experiment. Hudební obrazy rámuje perlivý, civilní ženský zpěv, který nepotřebuje efekty ani afekty.
World music, ethno-jazz-rock, jedno jak člověk Krvavé balady nazve. Jednoznačným úspěchem je však to, že při poslechu na žádné stylové škatulky nemyslí.
